V Městském divadle v Mostě jsme před několika dny dokončili inscenaci podle románu Daniela Glattauera Dobrý proti severáku. Při té příležitosti mi bylo položeno několik otázek, které budou otištěny v Mosteckých listech.
Dobrý proti severáku je úspěšný bestseller. Čím je tato kniha podle vás výjimečná?
Dobrý proti severáku je dobře napsaný epistolární román (román psaný v dopisech), jenom trochu moderněji (ve formě e-mailů). Přibližuje nám milostný příběh dvou lidí, kterým v životě něco chybí a oni se rozhodnou hledat to tak trochu naslepo. Kdo z nás s tím nemá nějakou zkušenost? A v tom spočívá ona výjimečnost. Rozumíme tomu. Zažili jsme to. Navíc autor románu Daniel Glattauer je zručný spisovatel, který danému žánru rozumí tak, že si získá i leckteré okoralé srdce. Navíc je to celé napsané tak lehce, že to slupnete jako zralou ostružinu.
Jak se tento typ textu podle vás dá převést na divadlo?
Mnoha způsoby. Obvykle se však hraje prostě a jednoduše ve dvou hercích. Všechna uvedení v ČR, o nichž vím, tak byla provedena. Já už v sobě však několik let nosil představu o poněkud početnější verzi, kterou jsem divadlu navrhl, když mě oslovili. Mě vždycky děsila už jen pouhá představa, že bych měl jít na divadlo, sledovat pomyslné milostné balancování na napnutém laně, a dívat se přitom na dvojici, která mi svým naturelem třeba nesedne. Buď se mi nebude líbit Ona, nebo On. V našem čtení si divák může poměrně dlouho vybírat, jak naši protagonisté vypadají, jak by si je přál vidět. Však se přijďte podívat, až to půjde.
Držel jste se striktně původní dramatizace?
Jiná možnost ani nebyla. Daniel Glattauer je totiž jako spoluautor podepsán pod existující dramatizací, tím pádem není prostor ani dobrá vůle pro jakoukoliv novou adaptaci. Já osobně bych to viděl trochu jinak, ale to je irelevantní. Měl jsem jasnou představu, jak s textem chci naložit. Tu jsme detailně probrali s dramaturgem Michalem Pětíkem, který mi posléze text podle potřeby připravil.
Co vás na příběhu hlavních postav zaujalo?
že On nechce, pak chce, pak nechce, pak zase chce. A Ona přitom souběžně chce, pak nechce, pak chce a nakonec… A do toho to nečekané překvapení. Kdo by řekl, že… Už román jsem zhltnul i s jeho pokračováním.
V mosteckém divadle jste již při svém hostování „vyzkoušel“ všechny scény, které naše divadlo nabízí – režíroval jste Pod točnou (Král a Baga), na Velké scéně (Kronika Pickwickova klubu, Talentovaný pan Ripley, Host), na Komorní scéně (Podivný případ se psem). Nyní zkoušíte na Aréně. Do jaké míry formuje konkrétní prostor vaše představy o inscenaci?
Možná jsem dokonce jediný režisér, který to takhle obrazil. Chybí mi už jen divácká elevace umístěná na malé točně. Teď ale vážně: kontext konkrétního prostoru formuje moji představu naprosto zásadně, od této skutečnosti se odvíjí mé přemýšlení o budoucím jevištním tvaru. Jako divák jsem “vyrostl” v brněnském Divadle Husa na provázku, kde se co chvíli hrálo v jiném uspořádání jeviště a hlediště. Rozložení prostoru je pro mě od té doby prvotním tvůrčím gestem. Něco jako: Budiž prostor! Mostecké divadlo je naprosto mimořádné co do technických parametrů, to prostě nikde jinde v republice není. Tady si člověk může dopřát jak velké plátno, tak různé podoby divácké blízkosti.
Kromě divadelní režie se věnujete také režii rozhlasové. Dobrý proti severáku vyšel v roce 2015 pod vaší režijní taktovkou jako audiokniha. Můžete porovnat režii rozhlasovou a divadelní?
Když pracuju pro rozhlas, jsem ve službách dramatu a snažím se ctít autora a pokorně vyložit jeho dílo. Na divadle si více dovoluji vstupovat s autorem (žijícím i spolehlivě mrtvým) do dialogu. Divadlo je kolektivním uměním, tak těch podnětů, které ovlivňují budoucí výsledek, je několikanásobně více, než když si vezmu text, oslovím nějakého herce a společně si jej přečteme. Jsem moc rád, že jsem se s touto předlohou mohl potkat v rozhlase i na divadle. A že jsem si mohl na konkrétním případě potvrdit, že divadlo má vlastní jazyk, svrchované prostředky, kterými lze vyprávět totéž, ale úplně jinak.
Sám jste zároveň uměleckým šéfem Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Jak vnímáte momentální situaci v souvislosti s kulturou?
Jsou věci, o kterých se mi nemluví lehko. Zvláště když u mě momentálně převládá trochu skepse ohledně výhledu, kdy budeme moci v hledišti opět přivítat diváky. Divadlo bez diváků postrádá smysl. Ocitáme se ve strašně složité době a jediné, co můžeme dělat, je dbát na to, abychom byli připraveni, až se ledy hnou. Obvykle, když dokončíte nějakou inscenaci, cítíte uspokojení z tvorby, radost, trochu taky smutek, že něco končí, ale vcelku převládají spíše pozitivní pocity. V této době, když dokončím nějakou inscenace takříkajíc do šuplíku, cítím prázdnotu, splněný úkol, ale ani o ždibec víc.
Dnes více než kdy dřív je třeba osmyslnit si své snažení. Náš kolektiv ve Slováckém divadle před pár týdny vymyslel projekt participace na distanční výuce, což nás velmi naplňuje a navíc se cítíme potřební. Naši herci vstupují do hodin a spolupracují s pedagogy na výuce. Tato aktivita se setkala s obrovskou poptávkou, z čehož mám upřímnou radost. Náš Herec do každé hodiny dokonce vypomohl i tady v Mostě – a v angličtině!
Žádné komentáře:
Okomentovat