Myslím, že relativně dobře. Ono jim k tomu nahrává i to divadelně koncentrované zasazení děje do jednoho místa – školy, ve které se všechny postavy scházejí. Podobně jako v předloze, která je vyprávěna z pozice profesora Parkhilla, se také ve zlínském provedení stává průvodcem děje právě tato postava. Tvůrci pak vybrali celkem nosné epizody, i když v určitých momentech by bylo snad lepší ve prospěch nějakého většího spádu některé z nich eliminovat. A skrze ně se seznamujeme nejen se zaměstnanci školy, ale zejména s jednotlivými přistěhovalci, mezi kterými ční právě pan Kaplan, který vyniká v komolení slov, ale zároveň v jazyce nachází jakousi svobodu vyjádření vlastního názoru. No a v závěru úpravy, kdy titulní hrdina dokonce usvědčí svého učitele z neznalosti významu jednoho cizího slova, tak vše na rozdíl od předlohy ústí v takové mnohem výraznější uznání Kaplanovy osobitosti právě ze strany profesora Parhilla. Tam tedy dochází k určitému posunu.
„Lukáš Kopecký především pečlivě dbal na to, aby citlivě vybalancoval ty dvě polohy, které stojí proti sobě. Tedy na jedné straně podpořil určitou akčnost a na straně druhé zároveň nesměl dopustit, aby v rámci ní zanikl slovní humor. K tomu mu napomáhá i takové jednoduché, velmi funkční scénografické řešení interiéru třídy, jehož autorkou je Veronika Watzková. Herci tady podle potřeby akce přemísťují školní lavice po scéně, části stěn potom mají funkci zelené školní tabule, na kterou zase píší své úkoly, které pak diváci čtou a nemusí se tím zbržďovat děj. Režisér tady využívá i takové jakoby zcizovací momenty, kdy inscenaci posouvá k až takovému jemně muzikálovému hávu, kde postavy tančí, zpívají, dokonce rapují, což kupodivu s těmi jazykovými zkomoleninami jde velmi dobře dohromady. Jinak ta inscenace velmi podstatně akcentuje téma přistěhovalců. Ale velmi citlivě. A takové to jejich přijetí a respektování, které je podáno s takovým smířlivým až výchovným akcentem. A právě v tom uznání Kaplanovy osobitosti ze strany profesora Parkhilla, i přestože jde vlastně o nejkonfliktnějšího žáka, je takovým velmi výrazným gestem přijetí té cizí existence. Nalezení nějaké cesty k někomu cizímu, což myslím lze vnímat i v té naší rozjitřené současnosti, kdy cizince zcela nesmyslně odmítáme, jako takové velmi pozitivní vyústění.“
Pan Kaplan Rostislava Marka je v tom jeho podání oproti předloze čistějším, nezáludným dítětem, možná až trochu idealizovanou postavou, která potlačuje tu svou ješitnost literárního předobrazu. Je zkrátka trochu jiný. I když na straně druhé dokáže být samozřejmě velmi otravný, až urputný tím, jak dokáže prosazovat mezi ostatními studenty své jazykové úvahy. Ale převládá tam ten přátelský duch, smířlivost. Jinak Rostislav Marek na jevišti září. Má takové mimořádné charisma, které zjevně nabíjí radost ze hry, které jsem v jeho předcházejících rolích trochu postrádala. Je vidět, že si Pana Kaplana skutečně užívá. A zároveň je nutné říci, že by ta jeho postava nefungovala bez postavy profesora Parkhilla, v podání výborného Luďka Randára, jehož taková jednostranější jistota literárního předobrazu je tady naopak nahrazena takovou životnou verzí vyhořelého učitele, kterého žáci sice úspěšně udolávají, ale který to bez nich stejně dlouho nevydrží, což je takovým dalším silným motivem inscenace.
