MÍR

Zrovna v těchto dnech natáčíme v brněnském studiu Českého rozhlasu singšpíl jednoho z čelných představitelů českosloveské před- i poválečné avantgardy Adolfa Hoffmeistra. Půjde o příspěvek do programového směřování stanice ČRo Vltava, která se u příležitosti stého výročí založení umělecké školy Bauhaus letos věnuje avantgardám a moderní době.
Životní osudy spisovatele, publicisty, dramatika, malíře, karikaturisty, překladatele, diplomata, právníka a cestovatele Adolfa Hoffmeistera překotně formovalo celé 20. století. Byl zakládajícím členem Devětsilu, blízkým spolupracovníkem Osvobozeného divadla, redaktorem Lidových novin. V roce 1939 emigroval do Francie, kde byl jako člen KSČ několik měsíců internován. Následně se mu podařilo uprchnout do USA, kde působil jako hlasatel českého vysílání Hlasu Ameriky v New Yorku. Po skončení války se vrátil zpět do Československa, aby se pár měsíců po komunistickém převratu stal velvyslancem v Paříži. V padesátých letech byl mimo jiné také rektorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 1970 byl za své postoje během pražského jara vyloučen z KSČ a poslední roky svého života prožil v ústraní bez možnosti jakékoli veřejné, publikační nebo výstavní činnosti.
Moderní adaptací Aristofanovy komedie Hoffmeister zahájil svou řadu protifašistických a protiválečných divadelních her. Není proto divu, že hra byla v době svého vzniku cenzurou zakázána a knižně vyšla až po třiceti letech. První provedení přišlo ještě o rok později, v roce 1964. Stejně jako v případě většiny Hoffmeisterových her, se i Mír vyznačuje výraznou lyrizací dramatické výpovědi, antiiluzivním způsobem výstavby textu, rezignací na tradiční divadelní formy a postupy, kombinací veršů a prózy. Hoffmeisterův Mír je protkán slovními hříčkami, humorem, rytmickými figurami a především veršovanými a písňovými texty, které pro rozhlasové nastudování znamenitě zhudebnil brněnský skladatel Mario Buzzi. Vive l'avant-garde!

„Nevěřím, že by válka byla možná, celé lidstvo a každý člověk chce mír.“ 

Rozhlasovou hru premiérově odvysílá stanice ČRo Vltava v sobotu 30. listopadu ve 14:00 a poté bude k poslechu ještě týden online.

Osoby a obsazení: Radoslav Šopík (Trygaios), Pavel Hromádka (Hierakles), Tomáš Šulaj (Hermes), Luděk Randár (Aristofanes), Zdeněk Bureš (Slepec), Barbora Goldmannová (Trygaiova dcera), Aleš Slanina (Trimachos, Hieraklův syn), Daniel Rymeš (Chrobák), Michal Bumbálek (Charitář/Humorista), Markéta Pešková (První otrokyně), Kristína Jurková (Druhá otrokyně), Tamara Dikyová (Třetí otrokyně), Kristína Oríšková (Čtvrtá otrokyně), Ondřej Halámek (První otrok), Jonáš Florián (Druhý otrok), Jan Ludva (Třetí otrok) a František Herz (Čtvrtý otrok).

Autor: Adolf Hoffmeister

Rozhlasová úprava a dramaturgie: Hana Hložková

Hudba: Mario Buzzi

Zvukový mistr: Lukáš Dolejší

Režie: Lukáš Kopecký

ŽITÉ DĚJINY

Píše se rok 1923. Ocitáme se v Košicích. Na prahu starého a nového světa. V centru dění a zároveň zdánlivě nepodstatně na okraji, v domnělé provincii, v posmívaném ženském spolku, uprostřed všednodenních trivialit. Den po dobročinném plese pro veterány a válečné sirotky, ze kterého zůstala akorát kocovina. Původní rozhlasová hra Pavla Drábka sleduje osudy čtyř generací žen, jež jsou pevně svázány s místem, které bylo centrem prvorepublikové československé kultury. Hru včera v premiéře odvysílala stanice ČRo Vltava a ještě šest dní bude k poslechu online. Nepropásněte! Hrají: Zuzana Kronerová, Gabriela Štefanová, Barbora Goldmannová a Tamara Dikyová

„Tady a teď je jen jednou.“

EVROPA JAKO ÚKOL

S blížícím se 30. výročím společenského přerodu a současně při příležitosti nedožitých 83. narozenin Václava Havla odvysílá ČRo Plus pět textů, kterými si připomeneme jeho politické úvahy a projevy na různých fórech mezi lety 1994 – 2001. V jednom projevu se Havel kupříkladu zabýval i etymologií názvu Evropa. Ke svému překvapení zjistil, že její označení má prapůvod v akkadském slově „ereb“ znamenajícím soumrak či západ slunce. (Sic! Toliko jako nalákání k poslechu.) Projevy, které pro vysílání Českého rozhlasu vybrala dramaturgyně Alena Blažejovská, zazněly na různých místech: v roce 1994 v Evropském parlamentu ve Štrasburku, v roce 1996 v Cáchách, v roce 1997 ve Spolkovém sněmu SRN v Bonnu, v roce 2000 opět ve Štrasburku a v roce 2001 na konferenci Evropské nové demokracie: vedení a odpovědnost v Bratislavě. Čte: Vladimír Krátký

„Na rozdíl od mnoha západních politiků, kteří se chovají k Rusku podbízivě a neupřímně, v domnělém zájmu o mír a přátelství s ním, si myslím, že ve skutečném zájmu přátelství s Ruskem je naopak jednat s ním jako se sobě rovným a říkat mu do očí pravdu, byť jakkoli nepříjemnou. Jsem hluboce přesvědčen, že Rusko si nezaslouží, abychom se k němu chovali jako k malomocnému, postiženému či jako k dítěti, které vyžaduje zvláštní zacházení a jehož rozmary, byť by byly sebenebezpečnější, je třeba chápat či tolerovat. Takovýto přístup nejen Rusku nepomůže, nejen ho uráží, ale navíc ho jen utvrzuje v jeho přeludech či pochybných spádech. A nejméně si takovým postupem pomohou sami západní státníci, kteří se tímto chováním dostávají na šikmou plochu bezperspektivních kompromisů.“