K letošním oslavám třicátého
výročí sametové revoluce přichystala činohra Moravského
divadla Olomouc inscenaci Samet mladé pražské autorky
Michaely Křivánkové. Jde o vítězný text ze soutěže, kterou Moravské divadlo
vyhlásilo na začátku letošního roku. Inscenace bude mít premiéru v sobotu 16.
listopadu v rámci Noci
divadel. Po skončení premiérového uvedení bude následovat ještě
beseda s olomouckými pamětníky revolučních dní. Účast potvrdili kupříkladu
Pavel Hekela, Ivana Plíhalová, Josef Jařab, Mikuláš Pánek, Petr Ritter, Zdeněk
Šťastný, Václav Bahník a další. Při příležitosti blížící se premiéry jsem byl
požádán o odpovědi na několik otázek. A protože se posléze redakčně krátilo či
vypouštělo, přetiskuji je níže v plném znění.
Mile mě překvapila a rád jsem ji přijal. S činohrou
Moravského divadla jsem ještě nespolupracoval, tak jsem byl i zvědavý, jak to
tu chodí, jak vypadá umělecký provoz, jaké podmínky pro tvorbu jsou tu
vytvořeny. Taky jsem se těšil, že si více projdu Olomouc. Mám na ni jen hezké
vzpomínky z několika předchozích návštěv. Od té doby ale uběhlo už mnoho
let.
Text Michaely Křivánkové Samet vzešel ze studentské soutěže o původní
hru na téma Sametová revoluce. Jak vnímáte
tento nápad zapojit i kreativní studenty?
Cením si veškeré snahy, která podporuje nebo přímo iniciuje
vznik původních dramatických textů. Nápad zapojit studenty vítám. Škoda jen, že
se v tomto případě vše neodehrálo ve větším časovém horizontu. Vítězný
text by si to zasloužil, ale i potřeboval. Bylo by dobré, kdyby autorka měla
možnost na svém textu třeba ještě půl roku dále pracovat pod dohledem nějakého
zkušeného praktika nebo kdyby mohla být přítomna na zkouškách a reagovat na
jevištní ohledávání textu. Chápu však, že v kontextu Moravského divadla
jde o mimořádnou akci a takovýto přístup je v podmínkách oblastního
repertoárového divadla trochu utopií.
Co si o textu hry
Samet myslíte?
Trochu jsem na to odpověděl už v předchozí otázce. Mě
ten text oslovil svou autentičností. Bylo mi sympatické, že se mladý člověk
pokouší vyjádřit k něčemu takto podstatnému jako je sametová revoluce a že
se to pokouší nějak uchopit. Vítězný text je pro mě určitou zprávou o povědomí
nejmladší generace o naší relativně nedávné historii. Ale ať se nepovyšuji. I
mě si ten text přečetl. V tom smyslu, že jsem sám sebe v nejednom
případě usvědčil z nedokonalé znalosti a to či ono si musel dohledávat
v knihovně. Nic si nenalhávejme. Třicet let je opravdu hodně, odstup od
těch událostí je veliký. Zvlášť když jsme to osobně nezažili a vše vnímáme
zprostředkovaně. Mně byli tehdy tři roky a byl jsem u prarodičů, když moji
rodiče cinkali klíčema. Jde o to najít si k oněm vzdáleným událostem
vlastní cestu. A k tomu bychom chtěli trochu přispět touto inscenací.
Hra se točí kolem
středoškolačky ze současnosti, která na jeden den zakusí události roku 1989.
Nebylo pro Vás těžké zachovat náturu a myšlenky studentky střední školy?
Pro dospělého je vždycky těžké, když se snaží být „cool“ nebo
psát jazykem náctiletých. Taková snaha může někdy vyznít křečovitě nebo trapně.
Jak se to podařilo nám, ukáží ostatně až reprízy před středoškoláky.
Přistoupili jsme k tomu však poctivě a to či ono konzultovali, s kým
se dalo. Když jsem text hry četl poprvé, překvapilo mě, že autorčin jazyk
příliš neodpovídá skutečnosti, jak mluví dnešní teenageři. Mnohé obraty působily
literárně a trochu šustěly papírem. Leccos tedy bylo potřeba upravit. Zároveň
jsem se ale zdráhal pustit se do toho sám. Takže jsem se nejprve zaměřil na to,
abych text zbavil určité mnohomluvnosti a samotný jazyk teenagerů posléze nechal
na diskuse a konzultace během zkoušek.
Jak se k těmto
událostem stavíte dnes?
Třicet let od oněch listopadových
událostí je velmi dlouhá doba. Člověk si k nim musí najít vlastní cestu.
Na mě sametová revoluce vždy působila jako magnet. Připadne mi to jako ohromný
mýtus. Lidi kolektivně prožili něco, o čem do té doby snili. Doba naplněná
pospolitostí, laskavostí, soudržností. Když bylo patnácté výročí a já jsem
chodil na gymnázium, zajel jsem si do Prahy na Národní třídu na nějakou
připomínkovou akci. Bylo poměrně chladno, a tak tam moc lidí nedorazilo, což mě
rozhořčilo k sepsání několika apelativních veršů ve smyslu: kdo dnes nebyl
a radši seděl doma, tomu zrudne prdel znova. Panovala tam tehdy taková
nostalgická atmosféra, cítil jsem mezi lidmi určitou spřízněnost a ohleduplnost.
Ve škole se toho člověk o naší nedávné historii moc nedozvěděl. Předtím, než
jsem šel studovat politologii na vysokou, jsem na různých stupních předchozího
studia probral třikrát Řecko a Řím, ale za druhou světovou válku jsme se
nedostali, neboť tam už je to pro pedagogy „vošajstlich“. Přivítal jsem možnost
v Olomouci nastudovat tuto inscenaci i proto, že jsem se mohl vrátit
k nejedné knize k tomuto tématu. A taky jsem si před pár dny dal
předsevzetí, že si při nejbližší příležitosti projdu celou trasu, kterou tehdy
účastníci manifestace prošli. Abych to vnímal konkrétněji. Aby pro mě Albertov,
Vyšehrad, ulice Na Slupi, Mikulandská a další nebyli tak abstraktními pojmy a
uměl si to celé lépe představit.
Bylo pro Vás těžké
vymyslet režijní plán k této hře a celkové uchopení hry?
Inscenační klíč vychází ze zadání a představ uměleckého šéfa
Romana Vencla, s nímž mě oslovoval. Tedy, že by se mělo jednat o
inscenační tvar určený primárně pro studenty středních škol a který by měl být
inscenovatelný i na jiných jevištích či kulturních sálech, protože se
předpokládá několik zájezdů. Tyto požadavky jsem se tedy snažil se svým týmem
maximálně zohlednit, ať už jsme se s výtvarnicí Veronikou Watzkovou bavili
o co možná nejmobilnějším a nejproměnlivějším scénickém řešení nebo když jsme
se zamýšleli se skladatelem Mariem Buzzim o tom, jak pracovat s hudbou,
aby oslovila a zapůsobila na mladého diváka a jak do ní propašovat třeba i
určitou dobovost či dokumentárnost.
Podle čeho jste
vybíral herecké obsazení?
S olomouckou činohrou spolupracuji poprvé. Herecké
obsazení proto dali dohromady umělecký šéf s dramaturgyní Michaelou
Doleželovou, a to mi navrhli. A já si ani dva týdny před premiérou nemám důvod
stěžovat. Zkoušení probíhá v tvůrčí, konstruktivní atmosféře. Herci jsou
přátelští, otevření, soudržní. Příjemné setkání!
Těšíte se na
premiéru?
Aby ne! Já tedy premiéry moc v oblibě nemám. Zejména ty
nekonečné hodiny mezi poslední generální zkouškou a slavnostní premiérou
vyloženě trpím. Člověk už jenom čeká, až to večer proběhne, nic moc už
neovlivní. V předpremiérových rituálech se moc necítím, tak se snažím tyto
chvíle jenom nějak přečkat a někam se zašít, abych svou nervozitou zbytečně
neznervózňoval aktéry. Na tuhle premiéru se však těším. Je to pro mě poslední
divadlo v letošním roce, tak se těším, že si trochu odpočinu. I když to
taky není úplně pravda, neboť velmi záhy po premiéře začneme s kolegy
připravovat další štace.
Ptala se Sára Poloučková
