Začátkem března se na mě obrátil Jiří Landa, redaktor online divadelní databáze i-divadlo.cz, s žádostí o rozhovor. Hovořili jsme spolu o divadle v době pandemie, o současné situaci ve Slováckém divadle, ale i o mé nejnovější šuplíkové inscenaci Dobrý proti severáku v Městském divadle v Mostě. Vznikl z toho poměrně obsáhlý text Slovácké divadlo si prošlo turbulentním rokem, který zvídavému čtenáři třeba trochu ukrátí dlouhou chvíli.
Vzpomenete si na první setkání se Slováckým divadlem?
Pokud mne paměť neklame, bylo to někdy v roce 2009, kdy jsem zde zhlédl romanticky hororovou inscenaci Cikáni. Tehdy mě velmi oslovoval režijní styl J. A. Pitínského, a proto jsem systematicky obrážel všechna divadla, v nichž v daném čase působil. Tak jsem dřív či později musel dojet i do Slováckého. Představení mě hluboce zasáhlo, herecký soubor se předvedl na velmi vysoké úrovni a výborně se vypořádal s náročnou režijní koncepcí. Dodnes si vybavím herce v ostré a přesné stylizaci a ten surově sugestivní styl vyprávění. V neposlední řadě pak taky tísnivou, znepokojující atmosféru. Už ani nevím, jak proběhla cesta zpátky do Brna, patrně jsem ji celou promlčel.
Kdy a čím si vás Slovácké divadlo získalo?
Navzdory tomuto zaháčkování uběhlo několik let, než jsem Slovácké divadlo znovu navštívil. Začal jsem být více zaneprázdněn vlastní tvorbou, navíc jsem ještě při studiu navázal intenzivnější spolupráci s Českým rozhlasem a můj divácký obzor se tak poněkud zúžil převážně na dění v Brně a Praze. Pravda, znal jsem poměrně dobře ještě dění ve Zlíně, kam nás pan profesor Plešák pravidelně brával na festival Setkání/Stretnutie. Další mezník formování mého vztahu ke Slováckému tedy přišel až s nultým ročníkem festivalu Zaráz, společné přehlídky zlínského divadla a uherskohradišťské scény, kam jsem byl k mému překvapení pozván jako host. Upřímně dodnes nevím, jak jsem se na seznamu hostů ocitl. Několik herců z toho či onoho divadla jsem si předtím zavolal do rozhlasu, ale jestli toto mohl být důvod k mému pozvání? Každopádně jsem se ocitl mezi novináři, kritiky, teatrology a spřízněnými kolegy obou divadel a mohl více nahlédnout do zákulisí obou divadel. Dalším krokem pak byl telefonát od ředitele Michala Zetela, který mě oslovil k nastudování komedie. „Potřeboval bych divácký tahák, který by na repertoáru vydržel několik sezón,“ řekl mi tehdy do telefonu. Já do té doby komedii nedělal, ne však programově, spíše mě tyto úkoly míjely. Tady najednou byla příležitost a taky možnost navázat spolupráci se Slováckým divadlem. Tak jsem nabídku přijal, nastudoval Dva úplně nahé muže, a tím vše začalo.
Slovácké divadlo - Dva úplně nazí muži (foto: Jakub Jíra)
Která zdejší inscenace se vám obzvlášť vryla do paměti?
Vedle již zmíněných Cikánů K. H. Máchy to byly třeba inscenace Médeia nebo Emilia Galotti. Přitom jsem obě viděl pouze z videa. V obou případech mě oslovovala inscenační odvaha tvůrců a suverénní výtvarné gesto, jakým byly předlohy uchopeny. A samozřejmě výkon celého ansámblu. Z nedávné doby bych zmínil třeba Nepřítele lidu v režii Zdeňka Duška nebo Měsíc nad řekou režisérky Anny Petrželkové Davidové.
Od koho přišla nabídka na pozici uměleckého šéfa?
Od ředitele Michala Zetela a dost mě zprvu překvapila. Vůbec jsem netušil, že se chystá odejít, navíc jsme se do té doby ani moc neznali. Vybavuju si naše první setkání, na kterém mi odtajnil své úmysly. Na to setkání přijel na kole, což mě zaskočilo. „Ty jezdíš na kole?“ On si mě zase letmo změřil a řekl: „Ty cvičíš?“ A já popravdě odvětil, že ve volných chvílích překopávám krumpáčem a lopatou zahradu. To zase udivilo jeho. Tak začalo naše vzájemné poznávání, které provázela velká vzájemná otevřenost, přátelský duch a letní outfit. Někdy od října jsem se začal zorientovávat v šéfovské agendě a přebírat ji. Koncem roku pak Michal Zetel předstoupil před všechny zaměstnance, oznámil jim svůj záměr odejít a představil mě coby nového uměleckého šéfa.
Nad čím jste nejvíc uvažoval, než jste nabídku přijal?
Věděl jsem hned, že chci se zdejšími herci spolupracovat. Přesto jsem trochu váhal. Uvědomoval jsem si, že za půl roku zvolí radní města nového ředitele a ten si velmi pravděpodobně přivede do divadla svůj tým, včetně svého uměleckého šéfa. Proto jsem sebe vnímal jako někoho, komu na souboru záleží, kdo bude hledět na zachování kontinuity uměleckého směřování a kdo může jistit překlenovací období během výměny na postu ředitele. Kdo souboru udrží potřebné závětří pro vlastní tvůrčí činnost. Co bude posléze se mnou, mě už tolik nezajímalo, nebyl jsem v žádném existenčním ohrožení, mohl jsem si dovolit o celé situaci uvažovat bez vedlejších motivů. V divadle mě navíc doslova nadchla spolupráce s kolegy ve vedení, tenhle soudržný a fungující management a marketingové oddělení byly dalším důvodem, proč jsem se od začátku cítil ve Slováckém divadle dobře. Tady jsem se totiž mohl zcela soustředit pouze na vlastní práci a na vytyčení nových horizontů. A příliš nedbat na to, co přijde.
Uměleckým šéfem jste se stal krátce před vypuknutím pandemie. Jak u vás probíhalo smiřování se se situací a faktem, že nebudete moci realizovat vše, co jste zamýšlel?
Jedním z prvních úkolů, kterými mě Michal Zetel pověřil, když jsme si plácli, bylo naplánování sezóny 2021, do čehož jsem se okamžitě pustil a měl plán připraven ještě před svým oficiálním nástupem. Jenže záhy přišla pandemie a já musel začít své záměry přehodnocovat. Nakonec jsme ve vedení divadla dospěli k rozhodnutí sestavit divácky vstřícnou sezónu jako odměnu za projevenou loajalitu a věrnost, které se nám od našich diváků dostalo. Nechtěli jsme jít cestou komedií, chtěli jsme poctít jakousi esenci Slováckého divadla a výběrem titulů nabídnout celému kolektivu i některým jedincům šanci opravdu vyniknout. Záleželo mi, abychom v připravované sezóně divákům nabídli svrchovaně herecké divadlo. Koutkem oka jsem přitom hleděl i na to, aby mohl být připravovaný dramaturgický plán akceptovatelný i někým dalším, právě proto že členům uměleckého souboru nabízel mimořádné příležitosti předvést svůj talent a um. Pandemie byla pro všechny naprosto novou životní zkušeností, na kterou neexistoval správný návod. Ve Slováckém divadle se nám však poměrně dařilo situaci předvídat a pružně reagovat na vývoj pandemie a na vládní opatření. První vlnu jsme, pokud to vůbec lze takto hodnotit, zvládli dobře.
Po prázdninách do Slováckého divadla nastoupil nový ředitel.
Ano, jenže ten neměl žádnou předchozí zkušenost s fungováním umělecké organizace, což se bohužel velmi brzy naplno projevilo. Soukolí divadla začalo drhnout, komunikace se nedařila, ve vedení divadla došlo k rozkolu. Moc se k tomuto období nechci vracet. Chci věřit, že se z toho všichni zainteresovaní poučili a napříště nic podobného nedopustí. Situaci v divadle se posléze podařilo uklidnit a stabilizovat a soubor se mohl opět začít soustředit pouze na vlastní práci. Plně však propukla další vlna pandemie, v níž se ocitáme doteď. Slovácké divadlo si tedy v uplynulém roce prošlo velmi náročným a turbulentní obdobím. Kéž z toho všichni vyjdeme posíleni.
Co jste za předchozí rok stihli ve Slováckém divadle udělat?
Na loňský rok připadlo 75. výročí existence Slováckého divadla. Sezónu jsme tedy zahájili tak jako v roce 1945 - inscenací Její pastorkyňa v režii odcházejícího ředitele Michala Zetela. Za roli Kostelničky získala Jitka Hlaváčová užší nominaci v Cenách Thálie za činohru. Poté jsme stihli ještě uvést ve světové premiéře adaptaci románu V žabím pyžamu v režii Jakuba Macečka. A pak už přišel covid a podstatně narušil všechny další plány. Bláznivou komedii Prokletí nefritového škorpiona dokončil režisér Zdeněk Dušek až po rozvolnění pandemických opatření, stejně tak inscenaci klasické veselohry Deskový statek režiséra Igora Stránského diváci spatřili až těsně před prázdninami. Kvůli nepříznivé situaci jsme na neurčito odložili cyklus improvizačních večerů Petry Staňkové a mima a performera Pavola Seriše. A uvedení hry Karla Steigerwalda Hraj komedii (Tragédie hereček) v režii Břetislava Rychlíka jsme nakonec museli úplně zrušit. Lichožrouty jsme z plánovaného června posunuli na únor a začali se připravovat na zamýšlené vyvrcholení jubilejní sezóny - rockovou operu Jesus Christ Superstar v režii Doda Gombára.
Takhle těžký úkol před sebou uherskohradišťský soubor na poli muzikálu tuším ještě neměl.
Přesně tak, proto herci také začali korepetovat ještě v červnu, což se později ukázalo jako prozíravé rozhodnutí. Zkoušení komplikovalo tu onemocnění v souboru, tu nepříznivá pandemická situace, nakonec jsme se do finiše dostali až po Novém roce. V jednu chvíli jsme zkoušeli dokonce tři inscenace naráz - vedle Ježíše ještě Lichožrouty a Tři sestry, které kolektiv tvůrců okolo režiséra Michala Zetela pojal jako experimentální dílnu. Takový způsob práce je velmi náročný a tento titul bohužel nejvíce doplatil na onemocnění v souboru. Museli jsme tedy hledat nový turnus pro navázání na započatou práci, což však k vytíženosti jednotlivých tvůrců bude až na sklonku letošního roku. Kromě vlastní činnosti jsme se jako instituce i jednotlivci snažili v uplynulém roce být co nejvíce užiteční a platní. Zaměstnanci divadla šili roušky, pomáhali seniorům s nákupy, s venčením psů, organizovali sbírky na podporu zdravotníků. A taky jsme přišli s projektem Jako na zavolanou, kdy členové uměleckého souboru telefonovali seniorům a snažili se je alespoň na chvíli přivést na jiné myšlenky.
Slovácké divadlo - Lichožrouti (foto: Jakub Jíra)
Proč jste si jako první režii v pozici uměleckého šéfa vybral právě Lichožrouty?
Sezóna 2020 byla již naplánovaná. To jsem respektoval. Jedinou neobsazenou věcí byla pohádka, kterou Slovácké divadlo připravuje jednou za dva roky. Tvorba pro děti mi přijde velmi zásadní a jsem rád, že svým divákům nabízíme mimo jiné juniorské a pohádkové předplatné, v rámci kterých jim můžeme dovézt kvalitní tvorbu pro nejmenší od kolegů ze specializovaných divadel. Zároveň se snažíme udržet linii vlastních pohádek. A tak s tím nápadem asi přišel opět Zetel, abych onu pohádku nazkoušel coby umělecký šéf. V tomhle ranku se moc neprsím, ale říkal jsem si zrovna onehdy, že kdybych snad měl ještě někdy dělat nějakou pohádku, chtěl bych dělat Lichožrouty. Čítával jsem je doma dětem před spaním, tak jsem je docela dobře znal. Využil jsem tedy první příležitosti, která se mi namanula k tomu, abych se začal více sžívat se souborem a taky abych mohl začít naplňovat jednu z vizí, s níž jsem do Slováckého divadla přišel, že budu chtít iniciovat a podporovat původní českou tvorbu. Proto jsem se hned obrátil na Vendulu Borůvkovou a požádal ji, zda by je pro naše divadlo zdramatizovala.
Jak vznikala jejich dramatizace?
Nejprve bylo důležité vůbec získat povolení Lichožrouty dramatizovat. Dědicové práv totiž po zhlédnutí nepříliš povedené inscenace v Polsku podmínili všechna další nastudování souhlasem paní Galiny Miklínové. Za tou jsme se vydali s výtvarnicí Veronikou Watzkovou. S sebou jsme vzali část rozepsaného scénáře, návrhy scény a kostýmů, dokonce už i prototyp našeho prvního lichožrouta. Zprvu byla paní Miklínová k našemu záměru trochu ostražitá, přesvědčili jsme ji však, že chceme dělat lichožrouty, protože jednoduše máme rádi lichožrouty a rozhodně nemáme v úmyslu být prudce originální, naopak ctíme předlohu a její vizuál. Může to znít banálně, ale kdybyste viděli fotky z té polské inscenace, pochopili byste, jak to myslím. Po Vendule Borůvkové jsem chtěl, aby mi poskytla odrazový můstek pro hravé a živé divadlo, akční podívanou pro celou rodinu. Už z první verze scénáře mi však spadla brada, Vendula vzala mou pobídku doslova a já se opotil, jak v mantinelech našeho rozpočtu budeme to či ono řešit. Ale i na to uměla zareagovat a obratem zapracovávala naše potřeby či postřehy. Přesto jsme její fantazii zůstali trochu dlužni. Fyzičnost lidského těla je holt i v pohádkách pořád ještě dost omezující skutečností. Podstatné ale bude, jak na výsledný tvar bude reagovat naše cílové publikum. Zatím jsme totiž touto rozpustilou taškařicí mohli pobavit pouze své kolegy, a to prostě není ono.
Zmínil jste vaši první zdejší režii, komedii Sébastiena Thiéryho Dva úplně nazí muži.
To, že jsem na úvod svého působení ve Slováckém divadle nastudoval tuto komedii, je především zásluhou vyjednávacích schopností Michala Zetela v součinnosti s určitými událostmi, které mě potkaly v osobním životě. Vždyť já mu tu hru nejprve dvakrát odmítnul. Najednou jsem ale přesně věděl, jak text udělat. O čem ho hrát. Když si člověk příliš připustí nějaké pochybnosti o sobě samém, může docela snadno dojít k vnitřnímu rozvratu, ke znejistění hodnot, ke ztrátě sebe sama, ke ztrátě vlastní identity. Pak lze člověka vmanipulovat a vmanévrovat, kam je komu libo. Tohle mě na hře zajímalo a žánr mi umožnil sám sobě se vysmát, očistit se. Během zkoušení jsem se hercům vydal dost všanc, vyprávěl jsem jim dost důvěrné věci. A oni zase mně. Hodně jsme tančili. Bylo to velmi podnětné a zábavné zkoušení, plné vzájemné důvěry a otevřenosti. Přitom jde o komedii, lidi se baví. A mě dodnes překvapuje, když jednou za čas inscenaci zhlédnu, co dalšího je v naší práci ještě otisknuto. A to ví zase herci, snad i proto je to tak baví hrát.
Jak jste hledali její inscenační tvář?
Spolu s výtvarnicí Veronikou Watzkovou a dramaturgyní Markétou Špetíkovou nám šlo především o to, abychom byli ve vyprávění opravdu konkrétní. Abychom nedělali povšechnou srandu okolo postele ve středu jeviště. Hlavní postavou je úspěšný právník, dobře situovaný muž. Bavili jsme se proto o veškerých motivech, detailech, předepsaných rekvizitách a mobiliáři a kladli si až puntičkářské otázky, jak vše konkrétně vypadá. Takhle důkladně připraveni jsme s Veronikou přijeli do Hradiště, kde nás druhý den čekala explikační porada. A já si sedl na pokoj, že si hru ještě jednou projdu. A když jsem dočetl, došlo mi, že to od půlky - kde Thiérymu dojde trochu dech - potřebuju celé ještě trochu jinak. Tak jsem zaklepal na Veroničin pokoj a nastínil jí, o co mi jde. Přísně semkla rty, v obličeji zbělala, vydechla. Pak se otočila a došla ke stolu, kde měla rozložené návrhy veškeré výpravy. Čekal jsem, že mě pošle někam, ona ale zavřela desky, vzala obyčejnou tužku, usedla na postel a špitla: „Okey, ukážeme jim to alespoň v tužce.“ A začala skicovat. Dodnes ji za to obdivuji a danou chvíli si vybavuju, když se sám potřebuju zbavit nějakého svého nápadu, který kdovíjak nefunguje.
V rozhlase se hodně věnujete dílu Karla Čapka. Jak se léty proměňoval váš vztah k tomuto spisovateli a dramatikovi?
Na gymnáziu patřil Karel Čapek mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Tehdy jsem ho ale znal více méně jen jako dramatika. Vnímal jsem jej velmi nekriticky, stejně jako celé období první republiky. O to více jsem si k němu po letech musel znovu proklestit a prošlapat cestu. Skutečně ho poznat a docenit kvality, pro které je jeho dílo nadčasové. Pomohl mi v tom rozhlasový redaktor Tomáš Sedláček, který v jednom svém pořadu spojoval momenty z Čapkova osobního života (vztah s Věrou Hrůzovou, pozn. redakce) s motivy z Krakatitu. Pro mě najednou Čapek už nebyl jen onou bělostnou bustou na soklu, náhle jako by získal pohlavní pud. Byl to mládenec mezi dvěma ženami, dilema srdce proti rozumu. A pak někdy v té době přijel na natáčení do Brna herec Igor Bareš, který ve vlaku četl Hordubala a byl ho plný. „Znáš to? Kdo to dělal v rozhlase, nevíš?” Podíval jsem se a zjistil, že dosud nikdo. Tak jsem ho zkusil navrhnout své vedoucí, Olze Jeřábkové, a ta se nápadu chytla a posvětila mi rovnou celou trilogii. Jenže pak vedení Českého rozhlasu zrušilo Tvůrčí skupinu Regiony a dramaturgické plánování šlo výhradně přes Prahu. Realizovaný byl tedy jen Hordubal, kterého sice vydal Radioservis, ale další pokračování v trilogii neshledal perspektivním. Až po letech se myšlenky ujal Ludvík Němec a my to tak mohli s Igorem Barešem celé v Brně dotočit. Skrze tuto noetickou trilogii jsem Čapka zpětně docenil nejvíce. Čapek mi ukázal, že si tvůrce může dovolit ledacos, ale musí prvně ovládnout pravidla žánru. Je inspirativní a nesmírně zábavné, když si člověk všimne, jak to autor se čtenářem skoulí třeba v takovém Povětroňovi.
Nelákalo by vás s ním poměřit síly i na jevišti?
To víte, že lákalo. Patrně bych ale upřednostnil něco z jeho prozaického díla. Asi bych si myslel na Život a dílo skladatele Foltýna. Už jednou jsem se totiž s tímto dílem potkal, v rozhlase šlo tehdy o jeden z prvních velkých úkolů, s nímž jsem se na popud již zmíněného Tomáše Sedláčka střetl. Musel jsem tehdy vše zrealizovat ve strašně krátkém čase, bylo to pro více hlasů a k tomu jsem v dané době neměl tolik zkušeností. O propadák nešlo, ale o několik let později bych to jistě uměl lépe. Ale něco takového zná asi nejeden tvůrce. Tak si ho s sebou nesu jako určitý dluh. Proto si myslím, že si k tomuto Čapkovu opusu ještě jednou cestu najdu. Člověk však roste jenom s velkými úkoly.
Městské divadlo v Mostě - Dobrý proti severáku (foto: Jakub Jíra)
V mosteckém divadle jste nazkoušel inscenaci adaptace románu Daniela Glattauera Dobrý proti severáku, která má od obvyklých verzí poněkud početnější obsazení.
S knihou Daniela Glattauera jsem se před mosteckým nastudováním střetl svým způsobem již dvakrát. Objevil mi ji Ludvík Němec, který tento moderní epistolární román připravil pro rozhlasové vysílání, kde ji načetli Jana Štvrtecká s Martinem Slámou. A taky s Jirkou Valůškem, který nám jejich dopisování trpělivě uvozoval, budiž tedy taky zmíněn, neboť vydatně přispěl k úspěchu adaptace. Mimochodem, později vyšla i na CD. Podruhé se Severák dostal do mých úvah, když jsem se zkusmo přihlásil do výběrového řízení na šéfa činohry do Opavy. Severák mi onehdy přišel jako vhodný materiál pro naplnění mé představy o kvalitním a současném měšťanském divadle a už tehdy jsem uvažoval o verzi pro šest herců. Jen tak jsem si totiž uměl představit, že by převedení knihy mohlo opravdu promlouvat svrchovaně divadelními prostředky, že by se jen nevyživovalo z přediva úspěšné předlohy. Když mi proto dramaturg mosteckého divadla Michal Pětík navrhl, zda bych u nich nechtěl dělat tento titul, odvětil jsem mu, že leda v úpravě pro šestici herců. Tahle možnost je podle mě tvůrcům poměrně okatě podsunuta už v samotném románu, ale existující dramatizace ji nebere v potaz. A tím, že se na dané dramatizaci podílel Daniel Glattauer, není vůle ani prostor pro vznik nové adaptace. Mostecké nastudování tedy pracuje s textem Ulrike Zemme a Daniela Glattauera v překladu Michala Kotrouše. Jen jsme ho standardně proškrtali a rozdistribuovali mezi početnější obsazení.
Proč?
Při četbě románu nebo poslechu rozhlasu daný text přijímáme aktivně, zapojujeme fantazii, projikujeme si do příběhu vlastní zkušenosti, zklamání a nenaplněná očekávání, zkrátka filtrujeme předlohu přes sebe, díky čemuž se posléze stupňuje i náš emoční prožitek. Nejsme jen pasivními příjemci, voyery cizích vztahů. Proto podle mého mínění Glattauerova předloha tak dobře funguje, vždyť jde vlastně jen o facelifting žánru epistolárního románu. Chceme a potřebujeme se v daném příběhu poznat, jít s ním. A v tomto případě především emočně. Jenže když přede mě divadlo postaví dva konkrétní lidi, kteří mi navíc třeba ani nemusí být sympatičtí, uzavře mi možnosti. A o čem jiném zrovna Dobrý proti severáku je, než o touze „mít tak ještě něco jinčího”. Mít tu možnost a mít ji nadosah. Chceme volit, potřebujeme mít alespoň iluzi volby. A čím víc, tím lépe. Že si pak tím spíše nevyberu, že mě ta šíře volby spíše paralyzuje a nakonec stejně nenaplní, to je věc druhá. Do podoby mosteckého nastudování pak promluvila ještě jedna věc, kouzlo nechtěného, kdy jsem během čtené zkoušky zaregistroval spontánní reakce naší nápovědky, autentické projevy prvočtenářky, které jsem se rozhodl vtáhnout a začlenit do světa hry...
Na jaké hry máte v blízké budoucnosti políčeno?
Momentálně se připravuju na své první jevištní setkání se Shakespearem. Ve Slováckém divadle začneme od půlky dubna zkoušet kvartového Romea a Julii. Nejslavnější romantickou tragédii všech dob uvedeme v novém překladu Pavla Drábka. Tuto inscenaci připravujeme zároveň pro interiér i exteriér, od čehož si slibujeme možnost pružné reakce na případné rozvolnění protipandemických opatření. A poté už se snad konečně znovu dostanu ke svému oblíbenému Dürrenmattovi. Ale chystám se i na projekty mimo svou domovskou scénu. Třeba taková Městská strašidla, další cyklus minioper, který v brněnském uskupení Ensemble Opera Diversa dává dohromady dramaturgyně Hana Hložková, jistě budou stát za pozornost.
Za jakých okolností a pro jakou kapacitu hlediště byste byli schopni divadlo otevřít. Mimochodem, budete hrát v létě?
Za naše divadlo to máme nastavené podobně jako loni, přijatelné pro nás je hrát alespoň pro třetinu hlediště. Samozřejmě bychom pravděpodobně opět nemohli nasadit naše největší produkce. Na druhou stranu si neumím představit, že bychom mohli hrát pro lidi a nepředstavili jim novinku Jesus Christ Superstar, takže je to opět o hledání cest a dobré vůle. Hlavně ať už se zase hraje. Ta bezútěšná situace trvá dlouho a člověka mentálně strašně vyčerpává. Co se letního hraní týče, momentálně se k této možnosti poměrně upínáme. Hráli bychom do poloviny července a koncem srpna. Tak uvidíme.
