Milan Kundera napsal a publikoval novou knihu. Zaregistroval jsem to náhodou, při poslechu repo záběrů natočených Tomášem Sedláčkem, který pro nedělní Sedmé nástupiště zpovídal významného českého žurnalistu Antonína J. Liehma (pro zasvěcené takřečeného Dalimila). Očekával bych, že se taková událost, kdy jeden z největších žijících spisovatelů publikuje ve svých pětaosmdesáti letech (!) nový román, potká s mnohem větším ohlasem. Český původ autora by celou věc měl významně umocnit. Ale to jsme opět u merita věci.
Milan Kundera žije od pětasedmdesátého roku ve Francii. Má francouzské občanství a své poslední romány napsal prvně ve francouzštině. Překlady do jiných jazyků pečlivě reviduje, český překlad ovšem není. Z pochopitelných důvodů: jsa Čechem, odmítá svěřit své texty jiným překladatelům. Tvůrčí potenciál je omezený a je třeba nakládat s ním úsporně. Návratnost vložené energie na autorské přepsání jinde již publikovaného díla do svého rodného jazyka je upřímně řečeno minimální. A když navíc člověk bytostně chce a má co říci nového... A patriotismem se neohánějme, my Češi bychom si i na českém vydání jistě něco našli. A když na něm ne, tak jistě na jeho autorovi (který se celý život snaží autora a dílo nahlížet odděleně). Jako tomu ostatně bylo v roce 2009, kdy se týdeník Respekt nechvalně zviditelnil tzv. kauzou Kundera. Z té zůstala akorát pachuť v ústech a ticho po pěšině.
A v takové situaci vydává Milan Kundera svůj poslední počin:
La Fête de l'insignifiance (Oslava bezvýznamnosti). Ta ironie! Ale zpátky: román byl publikován nejprve v Itálii (!), kde byl čtenáři i kritikou přijatý víc než dobře a dostalo se mu obecně značné pozornosti. To už tak u významných událostí bývá.
Tento příspěvek nechce planě kárat či poučovat, vznikl z překvapení nad onou zmínkou v rozhovoru mezi Sedláčkem a Liehmem a z jistého rozčarování nad tím, jak mi taková věc mohla uniknout. Před lety jsem si totiž z návštěvy USA přivezl anglické překlady posledních Kunderových románů a domníval se, že se mi podařilo Kunderu ve své knihovně zkompletovat. Ano, dodnes jsem se k jejich přečtení nedostal, ale mám je doma! Nově publikovaná
Oslava bezvýznamnosti mi poněkud významně narušuje plány, především ty organizačně prostorové. Při pohledu na knihovnu mi najednou ten nový Kundera jaksi překáží. Ale komu ne, že? Co si s ním počít, až jednou... Jak to celé přerovnat? A v tom mi nepomůže ani slovutný Antonín J. Liehm - letos devadesátiletý - který se nechal slyšet, že si to Češi musejí srovnat prvně sami se sebou než s Kunderou.
Mimochodem: kresbu na přebalu italského vydání vytvořil sám Kundera. Wink!
