SAMETOVÝ ROZHOVOR

K letošním oslavám třicátého výročí sametové revoluce přichystala činohra Moravského divadla Olomouc inscenaci Samet mladé pražské autorky Michaely Křivánkové. Jde o vítězný text ze soutěže, kterou Moravské divadlo vyhlásilo na začátku letošního roku. Inscenace bude mít premiéru v sobotu 16. listopadu v rámci Noci divadel. Po skončení premiérového uvedení bude následovat ještě beseda s olomouckými pamětníky revolučních dní. Účast potvrdili kupříkladu Pavel Hekela, Ivana Plíhalová, Josef Jařab, Mikuláš Pánek, Petr Ritter, Zdeněk Šťastný, Václav Bahník a další. Při příležitosti blížící se premiéry jsem byl požádán o odpovědi na několik otázek. A protože se posléze redakčně krátilo či vypouštělo, přetiskuji je níže v plném znění. 

„Jde o to, najít si k oněm vzdáleným událostem vlastní cestu,“ říká režisér inscenace Samet Lukáš Kopecký
Jak jste reagoval na nabídku Moravského divadla režírovat Samet?

Mile mě překvapila a rád jsem ji přijal. S činohrou Moravského divadla jsem ještě nespolupracoval, tak jsem byl i zvědavý, jak to tu chodí, jak vypadá umělecký provoz, jaké podmínky pro tvorbu jsou tu vytvořeny. Taky jsem se těšil, že si více projdu Olomouc. Mám na ni jen hezké vzpomínky z několika předchozích návštěv. Od té doby ale uběhlo už mnoho let.

Text Michaely Křivánkové Samet vzešel ze studentské soutěže o původní hru na téma Sametová revoluce. Jak vnímáte tento nápad zapojit i kreativní studenty?

Cením si veškeré snahy, která podporuje nebo přímo iniciuje vznik původních dramatických textů. Nápad zapojit studenty vítám. Škoda jen, že se v tomto případě vše neodehrálo ve větším časovém horizontu. Vítězný text by si to zasloužil, ale i potřeboval. Bylo by dobré, kdyby autorka měla možnost na svém textu třeba ještě půl roku dále pracovat pod dohledem nějakého zkušeného praktika nebo kdyby mohla být přítomna na zkouškách a reagovat na jevištní ohledávání textu. Chápu však, že v kontextu Moravského divadla jde o mimořádnou akci a takovýto přístup je v podmínkách oblastního repertoárového divadla trochu utopií.

Co si o textu hry Samet myslíte?

Trochu jsem na to odpověděl už v předchozí otázce. Mě ten text oslovil svou autentičností. Bylo mi sympatické, že se mladý člověk pokouší vyjádřit k něčemu takto podstatnému jako je sametová revoluce a že se to pokouší nějak uchopit. Vítězný text je pro mě určitou zprávou o povědomí nejmladší generace o naší relativně nedávné historii. Ale ať se nepovyšuji. I mě si ten text přečetl. V tom smyslu, že jsem sám sebe v nejednom případě usvědčil z nedokonalé znalosti a to či ono si musel dohledávat v knihovně. Nic si nenalhávejme. Třicet let je opravdu hodně, odstup od těch událostí je veliký. Zvlášť když jsme to osobně nezažili a vše vnímáme zprostředkovaně. Mně byli tehdy tři roky a byl jsem u prarodičů, když moji rodiče cinkali klíčema. Jde o to najít si k oněm vzdáleným událostem vlastní cestu. A k tomu bychom chtěli trochu přispět touto inscenací.

Hra se točí kolem středoškolačky ze současnosti, která na jeden den zakusí události roku 1989. Nebylo pro Vás těžké zachovat náturu a myšlenky studentky střední školy?

Pro dospělého je vždycky těžké, když se snaží být „cool“ nebo psát jazykem náctiletých. Taková snaha může někdy vyznít křečovitě nebo trapně. Jak se to podařilo nám, ukáží ostatně až reprízy před středoškoláky. Přistoupili jsme k tomu však poctivě a to či ono konzultovali, s kým se dalo. Když jsem text hry četl poprvé, překvapilo mě, že autorčin jazyk příliš neodpovídá skutečnosti, jak mluví dnešní teenageři. Mnohé obraty působily literárně a trochu šustěly papírem. Leccos tedy bylo potřeba upravit. Zároveň jsem se ale zdráhal pustit se do toho sám. Takže jsem se nejprve zaměřil na to, abych text zbavil určité mnohomluvnosti a samotný jazyk teenagerů posléze nechal na diskuse a konzultace během zkoušek.

Jak se k těmto událostem stavíte dnes?

Třicet let od oněch listopadových událostí je velmi dlouhá doba. Člověk si k nim musí najít vlastní cestu. Na mě sametová revoluce vždy působila jako magnet. Připadne mi to jako ohromný mýtus. Lidi kolektivně prožili něco, o čem do té doby snili. Doba naplněná pospolitostí, laskavostí, soudržností. Když bylo patnácté výročí a já jsem chodil na gymnázium, zajel jsem si do Prahy na Národní třídu na nějakou připomínkovou akci. Bylo poměrně chladno, a tak tam moc lidí nedorazilo, což mě rozhořčilo k sepsání několika apelativních veršů ve smyslu: kdo dnes nebyl a radši seděl doma, tomu zrudne prdel znova. Panovala tam tehdy taková nostalgická atmosféra, cítil jsem mezi lidmi určitou spřízněnost a ohleduplnost. Ve škole se toho člověk o naší nedávné historii moc nedozvěděl. Předtím, než jsem šel studovat politologii na vysokou, jsem na různých stupních předchozího studia probral třikrát Řecko a Řím, ale za druhou světovou válku jsme se nedostali, neboť tam už je to pro pedagogy „vošajstlich“. Přivítal jsem možnost v Olomouci nastudovat tuto inscenaci i proto, že jsem se mohl vrátit k nejedné knize k tomuto tématu. A taky jsem si před pár dny dal předsevzetí, že si při nejbližší příležitosti projdu celou trasu, kterou tehdy účastníci manifestace prošli. Abych to vnímal konkrétněji. Aby pro mě Albertov, Vyšehrad, ulice Na Slupi, Mikulandská a další nebyli tak abstraktními pojmy a uměl si to celé lépe představit.

Bylo pro Vás těžké vymyslet režijní plán k této hře a celkové uchopení hry?

Inscenační klíč vychází ze zadání a představ uměleckého šéfa Romana Vencla, s nímž mě oslovoval. Tedy, že by se mělo jednat o inscenační tvar určený primárně pro studenty středních škol a který by měl být inscenovatelný i na jiných jevištích či kulturních sálech, protože se předpokládá několik zájezdů. Tyto požadavky jsem se tedy snažil se svým týmem maximálně zohlednit, ať už jsme se s výtvarnicí Veronikou Watzkovou bavili o co možná nejmobilnějším a nejproměnlivějším scénickém řešení nebo když jsme se zamýšleli se skladatelem Mariem Buzzim o tom, jak pracovat s hudbou, aby oslovila a zapůsobila na mladého diváka a jak do ní propašovat třeba i určitou dobovost či dokumentárnost.

Podle čeho jste vybíral herecké obsazení?

S olomouckou činohrou spolupracuji poprvé. Herecké obsazení proto dali dohromady umělecký šéf s dramaturgyní Michaelou Doleželovou, a to mi navrhli. A já si ani dva týdny před premiérou nemám důvod stěžovat. Zkoušení probíhá v tvůrčí, konstruktivní atmosféře. Herci jsou přátelští, otevření, soudržní. Příjemné setkání!

Těšíte se na premiéru?

Aby ne! Já tedy premiéry moc v oblibě nemám. Zejména ty nekonečné hodiny mezi poslední generální zkouškou a slavnostní premiérou vyloženě trpím. Člověk už jenom čeká, až to večer proběhne, nic moc už neovlivní. V předpremiérových rituálech se moc necítím, tak se snažím tyto chvíle jenom nějak přečkat a někam se zašít, abych svou nervozitou zbytečně neznervózňoval aktéry. Na tuhle premiéru se však těším. Je to pro mě poslední divadlo v letošním roce, tak se těším, že si trochu odpočinu. I když to taky není úplně pravda, neboť velmi záhy po premiéře začneme s kolegy připravovat další štace. 

Ptala se Sára Poloučková