MOZAIKA O KAPLANOVI

Premiéru zlínského Pana Kaplana si nenechala ujít ani spolupracovnice Českého rozhlasu Pavla Bergmannová, která následně inscenaci podrobněji zhodnotila ve vltavské Mozaice 24. dubna. Předloha podle kritičky skýtá jistá úskalí, ale ve výsledku je nakonec vždycky oblíbená. Všechny ty rozmanité zkomoleniny i chybná gramatika, vycházející především z různých komplikací a nedorozumění při samotné výuce jazyka, jsou pak zdrojem velmi laskavého a inteligentního humoru, který sám překladatel Antonín Přidal nazval jazykovou groteskou, v níž sice stále vybuchují gejzíry slovních vtipů, ale naopak jsou tu potlačeny situace a jistá dramatičnost, na čemž divadelní tvar většinou stojí, takže je potřeba toto základní úskalí předlohy v dramatizacích překonat. Tím dalším úskalím může být obrovské množství slovních hříček a tvarů, které se nesmí zkomolit, protože by pak zanikl jejich význam, což samozřejmě při scénickém živém provedení na jevišti klade vysoké nároky na herce ohledně jejich pozornosti a přesnosti. Moderátor Mozaiky Jiří Böhm posléze Pavle Bergmannové položil několik otázek, jež si můžete přečíst níže.

Jak si s adaptací poradili tvůrci Městského divadla Zlín – dramaturg Vladimír Fekar a režisér Lukáš Kopecký?
Myslím, že relativně dobře. Ono jim k tomu nahrává i to divadelně koncentrované zasazení děje do jednoho místa – školy, ve které se všechny postavy scházejí. Podobně jako v předloze, která je vyprávěna z pozice profesora Parkhilla, se také ve zlínském provedení stává průvodcem děje právě tato postava. Tvůrci pak vybrali celkem nosné epizody, i když v určitých momentech by bylo snad lepší ve prospěch nějakého většího spádu některé z nich eliminovat. A skrze ně se seznamujeme nejen se zaměstnanci školy, ale zejména s jednotlivými přistěhovalci, mezi kterými ční právě pan Kaplan, který vyniká v komolení slov, ale zároveň v jazyce nachází jakousi svobodu vyjádření vlastního názoru. No a v závěru úpravy, kdy titulní hrdina dokonce usvědčí svého učitele z neznalosti významu jednoho cizího slova, tak vše na rozdíl od předlohy ústí v takové mnohem výraznější uznání Kaplanovy osobitosti právě ze strany profesora Parhilla. Tam tedy dochází k určitému posunu.

Jak se režiséru Lukáši Kopeckému podařilo dramatizaci převést na velké jeviště zlínského divadla?
„Lukáš Kopecký především pečlivě dbal na to, aby citlivě vybalancoval ty dvě polohy, které stojí proti sobě. Tedy na jedné straně podpořil určitou akčnost a na straně druhé zároveň nesměl dopustit, aby v rámci ní zanikl slovní humor. K tomu mu napomáhá i takové jednoduché, velmi funkční scénografické řešení interiéru třídy, jehož autorkou je Veronika Watzková. Herci tady podle potřeby akce přemísťují školní lavice po scéně, části stěn potom mají funkci zelené školní tabule, na kterou zase píší své úkoly, které pak diváci čtou a nemusí se tím zbržďovat děj. Režisér tady využívá i takové jakoby zcizovací momenty, kdy inscenaci posouvá k až takovému jemně muzikálovému hávu, kde postavy tančí, zpívají, dokonce rapují, což kupodivu s těmi jazykovými zkomoleninami jde velmi dobře dohromady. Jinak ta inscenace velmi podstatně akcentuje téma přistěhovalců. Ale velmi citlivě. A takové to jejich přijetí a respektování, které je podáno s takovým smířlivým až výchovným akcentem. A právě v tom uznání Kaplanovy osobitosti ze strany profesora Parkhilla, i přestože jde vlastně o nejkonfliktnějšího žáka, je takovým velmi výrazným gestem přijetí té cizí existence. Nalezení nějaké cesty k někomu cizímu, což myslím lze vnímat i v té naší rozjitřené současnosti, kdy cizince zcela nesmyslně odmítáme, jako takové velmi pozitivní vyústění.“

Zdá se, že zpracování této věci vyžaduje značné nároky na herecké výkony. Pravděpodobně tomu bude v té náročnosti dominovat titulní postava Pana Kaplana, toho ve Zlíně hraje Rostislav Marek. Jakého hrdinu divákům nabízí?
Pan Kaplan Rostislava Marka je v tom jeho podání oproti předloze čistějším, nezáludným dítětem, možná až trochu idealizovanou postavou, která potlačuje tu svou ješitnost literárního předobrazu. Je zkrátka trochu jiný. I když na straně druhé dokáže být samozřejmě velmi otravný, až urputný tím, jak dokáže prosazovat mezi ostatními studenty své jazykové úvahy. Ale převládá tam ten přátelský duch, smířlivost. Jinak Rostislav Marek na jevišti září. Má takové mimořádné charisma, které zjevně nabíjí radost ze hry, které jsem v jeho předcházejících rolích trochu postrádala. Je vidět, že si Pana Kaplana skutečně užívá. A zároveň je nutné říci, že by ta jeho postava nefungovala bez postavy profesora Parkhilla, v podání výborného Luďka Randára, jehož taková jednostranější jistota literárního předobrazu je tady naopak nahrazena takovou životnou verzí vyhořelého učitele, kterého žáci sice úspěšně udolávají, ale který to bez nich stejně dlouho nevydrží, což je takovým dalším silným motivem inscenace.