ROZHOVOR - Papapa

V souvislosti s blížící se premiérou inscenace Pa-papapa-pa-pa jsem obdržel několik otázek, jež kladl Lubomír Mareček. Sloužili jako podklad k sepsání tiskové zprávy, poodhalují však více, než se do ní nakonec vešlo, proto je zde přetiskuji.

Inscenace Pa-papapa-pa-pa má podtitul jako singspiel podle skutečné události. Přibližte prosím o čem pojednává?

Smyslem podtitulu je připravit diváka na to, aby neočekával muzikál. Vyprávíme o pobytu Emanuela Schikanedera v Brynu. Tento divadelní impresário byl ve své době velice populární a jeho produkce byly vyhlášené, přesto zemřel v naprosté chudobě, tak se ptáme: jak se mu to asi povedlo?

Ten krkolomný název odkazující zřejmě k árii Papagena – nebo co jste jím chtěli vyjádřit?

 Počítáme-li s divákem znalým libreta Flétny kouzedlné, může být název takto interpretován. Mně osobně nepřijde krkolomný, naopak – dobře se mi pamatuje a podle momentální nálady si mohu vybrat, jak bude znít. A taky se mi líbí pomyšlení na diváka, který se chce druhým pochlubit, jak je kulturní a že tedy jde do divadla, a ti druzí se ho zeptají: a na co že tedy jde?

Co za téma chcete ve Sládečkově textu zdůraznit?

 S tématy je to vždycky trochu ošemetné, proto bych chtěl v inscenaci zdůraznit především humor Sládečkova textu. Ani to však nebude jen tak, protože je čím dál těžší shodnout se s někým dalším na tom, že ta či ona věc je vlastně vtipná.

Je těžší inscenovat podobný a již starý útvar hudebního divadla než muzikál? V čem, proč?

 Podle mě je těžší inscenovat muzikál, proto děláme raději singšpíl. Staré útvary hudebního divadla mají tu výhodu, že už jen málokdo ví, jak by měly vypadat.

Pojednává se o historických událostech. Jak vaše inscenace pracuje s historií, půjde snad o nějakou kostýmní záležitost, historický muzikál?

 Jako kluk jsem měl v knihovně knížku s názvem Nic nalhaného, máloco pravda a celé dětství dumal nad tím, jak je to myšleno. V dospělosti člověk jako když najde, zvláště zabývá-li se zaprášenou, zapomenutou historií. Něco se nám sice podařilo v archívech dohledat, ale to by patrně neuspokojilo divákovu potřebu po vyklenutém oblouku divadelní postavy. Proto jsme byli nuceni některá bílá místa Schikanederova života citlivě dofabulovat.

Jak bude inscenace pro představu dlouhá? Co je v ní vaší režijní ambicí?

 Tentokrát si nekladu vyšší ambice, než zaujmout a pobavit diváka. A chtěl bych se vejít do devadesáti minut, ale asi se mi to nepovede.